foto zde: palis33.rajce.idnes.cz/Full_Size_Session_22.-23.6.2018/
Tak nějaký pátek jsme nebyli na Moravě. Tehdy se to nějak zamíchalo, místo Fulneku Kajlovec, místo Žermanic důl Michal. Co bylo na podzim je v létě a obráceně.
Ty tradiční místa se nějak opouštějí a ta nová nějak nemají tradici a ty patřičné vzpomínky. Mladým je to asi jedno, my dříve narození tíhneme spíš k tomu tradičnímu. To se rozumí i v souvislosti s Lakáčem. Osm let jsme nevynechali pro atmosféru a lidi kolem. Pasohlávky jsou alespoň pro mne pasé.
O to více jsme se těšili po letech na lidi kolem Dušana a na důl Michal (v neposlední řadě i proto, že Dušan pozval naši dvorní kapelu ,,The Pink Panthers”). Tak tedy mladý Fox vzal seniory na výlet. Má prodlouženého Fleetwooda ze Švýcar, sice trochu opršelého, interier a motor ovšem v dobré kondici. Jen gumy nic moc. Brňák by řekl: ,,Na těch puchéřích se daleko nedovalíte”. Taky, že ne. Jen kousek za Hranice. Tam se Caddy roztřásl, jak čuba vylezlá z potoka. Na pravém předku boule jak avokádo. Mladý Fox zastává názor, že rezerva a hever je pro zbabělce, tak musel vyvalit rezervu Fanda z Lince. Maruška s Pavlou stylově urazily půl flašky Metaxy při zapadajícím slunci, jak v té řecké reklamě. Frčíme dál. Na důl přijíždíme až po deváté. Večer a začíná krápat. Není červnový večer, ale dubnový. Zima a vlhko, největší nepřítel srazů. Zábavu už nikdo nerozproudí.
Bydlíme slušně, na kolejích, ale bohužel mimo centra dění. Ráno vypadá líp jak večer, ale sluníčko bude nejspíš jen v televizi. Přesto je na place na sedmdesátku aut a pár známých tváří, na které se člověk vždycky těší. Dopoledne pryč, bezvadně organizovaná spanilka, důl Michal. Atraktivní prostředí. Možná pod dojmem nedávno uváděné serie ,,Dukla 61″, nás láká prohlídka dolu. Sice se nefárá, zážitek přesto silný. Zvlášť na nás starší dolehne autentičnost prostředí, ve kterém jsme strávili většinu produktivního věku. Posuďte sami z fotogalerie. Důl byl totiž zavřen z hodiny na hodinu, takže i oděvy vyfáraných havířů stále visí řetízcích a v kancelářích zůstala nedopitá káva. Na každém kroku stupidní tabule ženoucí nemyslící stádo komunistickým pracovním procesem. Dorazí Vás ošetřovna s dřevěným roštem nad vanou, na které se omývali zranění horníci, či jejich mrtvá těla po nějakém neštěstí v dole. Skvělá prohlídka končí ve strojovně, kde ještě sloužily kompresory z I. republiky a některá okna nebyla umyta od nacistického zatemnění.
Jsme venku. Začínají hrát Panteři. Chvíli posloucháme. Svitavská parta nevěřícně zírá, že žádní z domorodců se na parket nehrne. To se u nás nestává. Tak se zvedáme a Panteři holt zase hrají pro své ,,domácí”. Večer je pryč, auta taky. Jde se spát, neděle je taky den. Sice je taková pošmourná, ale volná. Tak zase někdy ……